Pojďme si to přiznat: máte ve skříni kousky, které jste na sobě neměli posledních deset let. Každý kus oblečení je spojený se vzpomínkou, ale váš šatník se proměnil v přecpané skladiště. V Česku s tímto problémem bojuje většina z nás, stačí jen projít typické sídlištní byty se skromnými úložnými prostory. Pro mě osobně se každé ranní oblékání stalo “vyházím všechno a najdu svetr” dramatem. Proto jsem udělala to, co by udělal každý zoufale organizovaný člověk: zavolala jsem expertku. A její metoda funguje i měsíce poté.
Jak přestat vidět v oblečení vzpomínky a začít vidět prostor
Když jsem poprvé mluvila s profesionální organizátorkou Rachel Rosenthal (která má na kontě tisíce klientů od manažerů po diplomaty), čekala jsem sadu přísných pravidel. Místo toho mi nabídla soucit. Mnozí z nás totiž dělají obrovskou chybu: spojujeme svou hodnotu s mírou pořádku v bytě, a proto je pro nás úkol obří "čistky" emocionálně paralyzující.
Rachel mi ukázala, že organizace není o tom, mít dokonale barevně srovnané věci (uff), ale o vytvoření systému, který vyhovuje mým zvykům. Začít musíte u nejtěžší části: u vlastních emocí.
Krok 1: Přestaňte se týrat a pracujte s pocity
Rozloučení se s kabátem, který vám před lety koupila babička, nebo s šaty, které vám připomínají první schůzku, je těžké. Máte pocit, že se zbavujete vzpomínky. Je to normální. Ale Rachel mi při hluboké inventuře položila klíčovou otázku: „Slouží to kusu oblečení?“
- Vytáhla Rachel všechny mé věci ven. Nejen ty, které byly na očích, ale i ty nahoře ve „spacích“ boxech.
- Držela každý kousek a nekompromisně se ptala: „Ještě to milujete?“
- Zahnat pocity viny je klíčové. Dobrovolně se rozhodnout pro rozloučení s předmětem, který jen zabírá místo, je mnohem zdravější než ho nechat hnít v temném rohu.
Je to nošené za poslední rok? Klíčová otázka organizátorů
Při třídění jsem narazila na džíny z doby, kdy byla ještě koruna silná vůči euru (což už je dávno), a já je za poslední léta nikdy nenosila. Proč? Změnil se mi styl, změnila se mi postava. A právě toto uvědomění je nejdůležitější při druhém kroku.
Krok 2: Chytře třídit, ne jen vyhazovat
Profesionálové používají jednoduchý časový filtr. Zeptejte se upřímně:
- Kdy jsem to na sobě měl/a naposledy? Bylo to v posledním roce?
- Pokud ne: Proč? Už je to obnošené, nesedí mi to, nebo jen čekám, že „se ten styl vrátí“?
U mě konkrétně bylo zděšení, když jsem si uvědomila, kolik hadrů jsem schovávala, protože skrývaly mou postavu. Teď dávám přednost upnutějším kouskům. To je skvělý důvod, proč se starých volných věcí zbavit. Zůstaly jen ty kousky, které mi dělají radost hned, když je ráno oblékám.
Problém vysokých polic a padajících hald prádla
Můj šatník byl specifický, jako většina šatníků v českých bytech – úzký, hluboký a s policemi tak vysoko, že jsem potřebovala židli (nebo manžela), abych se tam dostala. Podlaha? Přikrytá hromadou bot, takže jsem v podstatě nemohla ani stát uvnitř a vidět, co v tom martyriu mám.
Krok 3: Systém pracuje pro vás, ne vy pro systém
Rachel mi vysvětlila, že pravidlo „všechno by mělo být vidět“ je nesmysl. Pořádek má být praktický. Co nosím často, musí být dostupné.
- Boty pro denní nošení: ty šly na police, kam dosáhnu bez námahy.
- Sváteční nebo zimní boty mimo sezónu: ty putovaly do uzavřených boxů a nahoru.
- Stabilita složeného prádla: Místo hlubokých balíků na policích jsme zavedli přepážky. To je geniální life hack! Když teď vytáhnu jedny džíny, celá halda se nerozsype (známe to všichni).
A tady je nečekaný tip: pokud bojujete s úzkou a vysokou skříní, investujte do tenkých, sametových ramínek. Ušetří to tolik místa, že se vám vejdou i denní bundy a saka, které jste dosud rvali do komody.
Krok 4: Skříň jako operační sál - věci na svém místě
Poslední a nejdůležitější pravidlo: Všechny oblečení by mělo mít „účelový domov“. Tímto krokem jsem přestala ztrácet 10 minut denně hledáním opasku nebo oblíbeného trička.
Co nosíme každý den (šaty, halenky, overaly), se přesunulo dopředu a doprostřed. Tedy tam, kde jsou nejsnáze vidět. Dříve jsem měla džíny pověšené, ale to zabíralo brutálně moc místa, takže jsme je složili do stabilních sloupečků na police s přepážkami. Tím se uvolnil prostor pro pověšení pásků a tenkých propínacích mikin, které jsem denně potřebovala, ale byly zastrčené v šuplíku.
S úlevou mohu říci, že můj šatník vypadá jako po operaci i měsíce poté. Zbavila jsem se asi 20 velkých tašek oblečení, které putovaly do české charitativní organizace Šatník pro rodiny v nouzi. Některé citové kusy (jako kabát po babičce) samozřejmě zůstaly, ale jsou elegantně uloženy v obalu, aby nepřekážely v denním provozu.
Organizovat se nemusíte za osm hodin. Rozdělte si to na fáze, zaměřte se třeba jen na svetry. A jaký je váš nejtěžší kousek, od kterého se nemůžete odtrhnout: svetr, který milujete, ačkoliv je plný děr, nebo košile schovaná pro "lepší časy"?
